Stoupání nahoru je obrazné vyjádření pro seberozvoj inspirované příběhem od E. T. Setona. Čím více dokážeme, tím jsme výše, ať už ve smyslu poznání či dovedností. Každý z nás si může zvolit jinou cestu, avšak cíl zůstává stejný – vrchol. Všude jinde, ale i zde platí přísloví „cesta je cíl“, snažíme se ji tedy tvořit tak, aby nás nadále inspirovala.
Daleko na vyprahlém Jihozápadě stojí indiánská vesnice a za ní se tyčí z pouště vysoká hora. Vyšplhat na tuto horu znamenalo velký čin, a tak všichni chlapci ze vsi toužili, aby se o to mohli pokusit. Jednoho dne jim náčelník řekl: „Nu tak, chlapci, dnes se můžete všichni pokusit na tu horu vylézt. Vyjděte hned po snídani a jděte každý tak daleko, jak dokážete. Až budete unaveni, vraťte se, ale každý z vás mi přinese větvičku z toho místa, kam až došel.“
Vydali se na cestu plni naděje a každý cítil, že jistě dorazí až na vrchol.
Ale brzy se loudavě vrátil tlouštík a vztáhl k náčelníkovi ruku, v níž držel kaktusový list. Náčelník se usmál a řekl: „Milý hochu, ty ses vůbec nedostal k úpatí hory; ani jsi nepřešel poušť.“ Později se vrátil druhý chlapec. Přinesl šalvějovou snítku. „Došel jsi na úpatí hory,“ řekl náčelník, „ale vzhůru jsi nešplhal.“
Další hoch měl větvičku lindy. „Dobře,“ řekl náčelník, „ty ses dostal až k pramenům.“
Později přišel další chlapec s trnitou větvičkou. Když ji náčelník uviděl, usmál se a řekl: „Ty jsi šplhal vzhůru; dostal ses až k prvnímu kamenitému splazu.“
Odpoledne dorazil hoch s cedrovou snítkou a stařec řekl: „Podal jsi dobrý výkon, dostal ses až do poloviny hory.“
O hodinu později přišel hoch s borovou větvičkou. Tomu náčelník řekl: „Výborně! Ty jsi vyšplhal až ke třetímu pásmu, měl jsi za sebou tři čtvrtiny výstupu.“
Slunce už stálo nízko, když se vrátil poslední. Byl to vytáhlý krásný chlapec vznešené povahy. Přicházel k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale oči mu zářily: „Můj otče,“ řekl, „dostal jsem se tam, kde nebyly žádné stromy – neviděl jsem žádné větvičky, ale spatřil jsem Zářící Moře.“
Také starcova tvář se rozzářila, když slavnostním hlasem říkal: „Poznal jsem to! Když jsem ti pohlédl do tváře, poznal jsem to. Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“
Pamatujte na to, hledači lesní moudrosti! Odznaky (Orlí pera a Mistrovství), které nabízíme za vykonané činy, nejsou „ceny“ – jsou to důkazy toho, co jste vykonali a kam jste až došli. Jsou to pouhé větvičky nasbírané po cestě, které vám mají ukázat, jak daleko jste se dostali při stoupání na horu.
(autor: Ernest Thompson Seton, překlad: Miloš Zapletal)
Hra stoupání na horu
Připravili jsme pro vás hru, ve které najdete 24 Orlích per vybraných ze Svitku březové kůry. Můžete si vyzkoušet, jestli splníte tyto výzvy a úkoly. Nejdříve si asi vyberete činy, které jsou vašemu srdci nejbližší. Postupně se pak třeba vrátíte k těm, které vám zpočátku přišly nezajímavé nebo nesplnitelné. A o to při plnění Orlích per jde – snažit se něčeho dosáhnout, naučit se něco nového, objevovat nové obzory, hledat, kde můžu být prospěšný. Tato snaha je spolu s pobytem v přírodě základní podstatou myšlenky lesní moudrosti – woodraftu.
Orlí pera
Protože orel je vznešený pták, je symbolem síly, odvahy a vytrvalosti. Indiány je velmi uctívaný. Jeho pera vždy používali k vzdání pocty za mimořádný výkon. Nechali jsme se inspirovat a nadále pera symbolicky udělujeme těm, kteří se o ně zaslouží. Symbol získaného Orlího pera si můžete vyšít na woodcrafterskou šerpu poct. Po dosažení určitého počtu Orlích per vám sněm udělí vyšší lesní titul a symbolicky tím postoupíte nahoru.